Uplynulá sezona byla již druhou, kdy TOP Hokej získal akreditace na extraligové finále. Jak vypadaly oslavy Komety Brno z blízka, jaké bylo dělat rozhovory s mistry světa Červenkou a Sedlákem nebo co obnáší práce live zpravodaje z média zóny přímo na stadionu? Nejen to Vám přiblíží reportér Vojta, který nás na pardubickém stadionu reprezentoval.
Přestože je TOP Hokej na scéně již nějaký ten pátek, do profesionálních vod zabředáme teprve v posledních letech. Mně konkrétně je 19 let a loni jsem jako osmnáctiletý dostal tu příležitost, reprezentovat redakci vůbec na první finálové akreditaci. Letos to však bylo mnohem speciálnější. Šlo o sedmý zápas, takže se rozhodovalo o titulu a domácí Dynamo rozhodně mělo co napravovat.
Hokej v Pardubicích baví. Už když jsem dorazil na místo, bylo kolem stadionu hodně rušno. Přitom do začátku zápasu zbývala ještě spousta času. Vyzvedl jsem si akreditaci a zamířil do Press zóny, abych si v klidu vše připravil. Zóna se nachází pod stropem haly hned vedle VIP boxů. Ještě před vstupem jsem se potkal s naším fotografem. Domluva je taková, že fotograf nahoru moc nechodí. Zůstává dole kolem ledové plochy, připojený k zařízení, přes které posílá v průběhu zápasu pár fotek tak, abych je mohl ihned použít. Plnohodnotné album je většinou k dispozici až druhý den. S fotografem Petrem jsme byli i na loňském finále, takže jsme již byli sehranější.
Poté jsem již zamířil do Press zóny. Zkušení matadoři mezi redaktory už nejsou v dané situaci tak moc nabití energií, ale pro mě to stále bylo velké vzrušení. Zatímco mí ostřílení kolegové si po přípravě techniky hleděli spíše jídla, které je v zóně k dispozici, já jsem se ještě vydal do útrob stadionu. Reportéři mají přístup k řadě míst, včetně normálního ochozu a tribun. Nejdůležitější je ale Media room. Jedná se o místnost mezi kabinami obou mužstev, kam chodí hráči i realizační tým na pozápasové rozhovory. Během zápasu (o přestávkách) totiž dávají hráči rozhovory pouze hlavnímu televiznímu vysílateli, a to na chodbě před šatnami.
Prošel jsem si stadion a vrátil se zpět nahoru do Press zóny. Ta je rozdělena na část vnitřní a vnější. Vnitřní část je pouze taková chodbička s křesílky a je to místo, kde je po celou dobu klid. Vnější část je poté za prosklenými dveřmi a je to ta část, odkud je vidět na hrací plochu. Odtud probíhá živý komentář do vysílání, odtud se píšou live články a také se zde tvoří online průběh zápasu. Jedná se o dvě řady stolů s židlemi nad sebou, pochopitelně ve stylu tribuny. Veprostřed ještě dělí místo na dvě části malá kukaň, kde sídlí hlavní kameraman zápasu. U stolů je navíc daný zasedací pořádek. Každý má tedy své místo přidělené většinou systematicky, aby byly související lidé pospolu nebo v jiném, logickém rozmístění (aby se komentátoři nerušili apod.). Já dostal místo vedle jedné slovenské televize a zároveň přímo nad redaktory brněnského klubu. Na místě se kromě jmenovky, hesla na WiFi a zásuvky pro připojení nachází také vytisknutá soupiska obou mužstev, s řadou údajů a také místem pro poznámky.
Vše jsem měl připravené a konečně začal zápas. Utkání se hrálo opatrně – nikdo nechtěl udělat chybu. Až po třinácti minutách se Kometa dostala do vedení. Při každém gólu přepne většina novinářů do aktivnějšího módu, je potřeba udělat aktualizace co nejrychleji. Jedním okem jsem se snažil pozorovat opakované záběry Muellerovy trefy, abych viděl detaily branky, druhým jsem ale musel rychle psát. Většina lidí kolem mě byla tedy v „try-hard“ módu, zatímco brněnští příznivci přede mnou slavili.
Zbytek první třetiny další změnu skóre nenabídl a jinak tomu nebylo ani v druhé. Když jsem zrovna psal, tak spíše o nevyužitých šancích. Jinak jsem se samozřejmě věnoval i jiným povinnostem, jako příprava otázek na rozhovory (kdyby byla příležitost se zeptat) apod. Samozřejmě se má příprava měnila s vývojem zápasu. Přestávky jsem strávil částečně doděláváním restů z třetiny, malou pauzou anebo také krátkou výpravou na ochozy.
Přišla třetí třetina. Nejen pro hráče, i pro novináře jde do tuhého. Každý chce být první, kdo oznámí výherce na sociálních sítích nebo kdo první zkompletuje článek ze zápasu. V páté minutě třetí periody využil přesilovku Flek a Kometa je opět blíže titulu. Dynamo vyndalo brankáře poměrně brzy, ale to nakonec nevyšlo. Kollár trefil prázdnou branku a už bylo prakticky hotovo. Spousta domácích fanoušků prohru neunesla a odešla ještě před koncem. Závěr se seběhl velice rychle. Snažil jsem se upravit a připravit své otázky podle situace, zároveň však bylo třeba dokončit zpravodaj zápasu a vše spojené s titulovým zpravodajstvím. Navíc chce být člověk co nejrychleji dole, kdyby se naskytla nějaká zajímavá příležitost.
Bohužel na led mohli pouze zástupci veřejnoprávních médií a hlavního vysílatele. Čekal jsem tedy s ostatními před vstupem do útrob stadionu. Mezitím jsem si všiml, že před námi stojí pohár. Střídá se totiž replika s originálním pohárem, tento před námi byl pouze replikou, ale později jsem měl možnost vidět i originální. Mezitím byli však k dispozici pro rozhovory hráči Dynama, takže jsme se přesunuli do Media room (viz výše). Do této místnosti chodí hráči organizovaně. Vždy přijde daný hráč, novináři jej obklopí a střídají se v otázkách. Místy to ale přejde v to, že se některý z novinářů „rozmluví“ a pokládá několik dotazů za sebou.
První přišel Roman Červenka. Zkušený útočník pochopitelně neskrýval zklamání. Kromě shrnutí zápasu, série i celé sezony padla řeč také směrem k mistrovství světa. Reprezentační kapitán nebyl konkrétní, šlo ale vytušit, že má o další šampionát zájem. Červenku vystřídal kapitán Pardubic – Lukáš Sedlák. Rozhovor se nesl v podobném duchu, s tím rozdílem, že Sedlo mohl srovnávat tuto porážku s minulou sezonou. Předešlý respondent totiž loni působil ještě ve Švýcarsku.
Rozhovory po rozhodujícím zápase a po utkání v průběhu série jsou samozřejmě jiné. Loni došlo také ke dvojrozhovoru s oběma trenéry současně. Po sedmém utkání to však již nebylo třeba. Dalším rozdílem je to, že na rozhovory vůbec nedorazili hráči Komety. Dozvěděl jsem se, že kromě několika rychlých rozhovorů pro televizi bude čas na média v dalších dnech. Nikomu se pochopitelně od oslav nechtělo.
Šatna hostí je prakticky hned vedle Media room, takže jsem zůstal v chodbě před ní. Nebyl jsem tam sám, zůstal tam se mnou ještě jeden z mladších redaktorů. Po chvíli se ukázalo, že takovýto přesčas přinesl své ovoce. Stojím si to takto v chodbě, v domnění, že jsou již všichni oslavenci v kabině a najednou se za mnou ozve: „pozor, pozor“. Otáčím se a přede mnou stojí Jakub Flek (na bruslích není tak malý) s pohárem v rukou. Stihl jsem jej i vyfotit, leč kvalita fotografie už se dostavit nestihla.
Člen realizačního týmu nás poprosil, abychom jim dali chvíli, že na moment zavře dveře kabiny. Padlo pár slov, rychlý pokřik a pak nám dveře znovu otevřel. Měli jsme tedy brněnské interní oslavy přímo před sebou. Člověk nemusí být fanouškem daného týmu, aby si takový moment užil. Nechyběl ani „big boss“ Libor Zábranský. Prohodil jsem pár slov také s rodinnými příslušníky, kteří přišli na chodbu mezi nás. I tento pohled na celou věc je zajímavý; ostatně, co by byl hráč bez podporující rodiny, ať už rodičů, drahé polovičky či dětí. Cestou ven ze stadionu se člověk ještě musel procpat vřavou fanoušků, snažících se probít přes security až k šatnám. V autě jsem ještě splnil povinnosti, jako sdílení souborů apod. Den skončil cestou zpátky domů. Cestou nezastavitelných myšlenek o dni plném zážitků a zkušeností. Pro náctiletého redaktora nezaplatitelných.
Autor: Vojtěch Kotyk
