Lední hokej těžil v Kanadě popularitu už od počátku 19. století, ale jejím obecným pravidlům dospěl až ke konci století. Jako první pravidla jsou datovány takzvané Halifax rules, které ale nikdy nebyly veřejně publikované. Naopak McGill Rules byly v roce 1877 publikované v montrealský novinách The Gazette. Oba souhrny jsou zásluhou kanadského právníka a novináře Jamese Creightona, který stál roku 1875 taky u prvního utkání na krytém hřišti.
Mnoho lidí to nejspíše překvapí, ale vůbec první pravidla ledního hokeje měli pouze sedm pravidel. Pro představu, dnešní pravidla jsou tvořeny z více než 220 pravidel. První pravidlo říkalo, že hra začíná a je obnovena vhozením míčku ve středu hřiště a brány se po každé hře mění. V tehdejší době se nepoužíval výraz puk, ale míček. Lední hokej převzal pravidla z jiných sportů a pravidlo číslo dva toho bylo příkladem. Říkalo, že hráč smí přihrát pouze dozadu a dopředu smí jít pouze vlastní iniciativou. Tohle pravidlo bylo převzato z rugby.
Pravidlo tři zakazovalo hru tělem. Povolovalo pouze zastavení míčku. Taktéž zakazovalo akce jako bylo podražení, naražení zezadu, držení nebo kopnutí. V tehdejší době se vhazovalo pouze ze středu hriště. Jak se tedy řešilo například vyhození puku ven? Podobně jak například ve fotbale pomocí rozehrávky z rohu hřiště nebo z boku odkud byl míček vyhozen. Na tuhle část hry se zaměřovaly pravidla čtyři, pět a šest. Sedmé pravidlo se zaměřovalo na rozhodčí a to na upřesnění hlavního rozhodčího a pomocné rozhodčí. Ti nebyli na ledě s ostatními hráči, ale seděl na umpiru vedle hřiště jako je to k vidění například v tenise.
V roce 1885 došlo k prvnímu vývoji pravidel v ledním hokeji a to hrou z devíti hráčů na sedm a o dvacet let později se počet snížil na dnešních šest. K snížení které se později zachovalo došlo shodou náhod. Po vánočních svátcích chyběl na jak straně Sault St. Marie tak i Pittsburghu jeden hráč a kluby tehdy odehráli zápas v šesti. Tehdy na střídačce totiž nesedělo více hráčů, kteří se v průběhu hry střídali. Hra v šesti byla atraktivnější a pro manažery týmů to taky znamenalo šanci ušetřit peníze za sedmého hráče.
V roce 1910 se změnila délka hry. Původní systém na dva poločasy po třiceti minutách byl nevyhovující a přišla tak změna v podobě tří třetin po dvaceti minutách. Vzhledem k tomu že na ledě se pohybovala celá soupiska týmu docházelo k únavě hráčů, která vedla k menší zajímavosti hry. Nové pravidlo nabízelo také nové možnosti pro trenéry taktizovat v přestávkách díky dvoum místo jedné.
Významnou roli ve vývoji pravidel měli před první světovou válkou bratři Patrickové. Na pacifickém pobřeží vybudovali ligu, která měla konkurovat východním klubům, ve kterých hrála tehdejší špička ledního hokeje, Stáli například za stavbou kryté haly ve Vancouveru, která pojmula až 10 500 diváků. Zavedli pro brankové rozhodčí zvláštní kabinu ve které stisknutím tlačítka signalizovali puk za brankovou čarou. Průlom v pravidlech se jim povedl v roce 1913, kdy po nespočtu pískání ofsajdu změnili systém jeho pískání. Na hrací ploše se poprvé objevily modré čáry, které známe v ledním hokeji dodnes. Díky této inovaci se později zrušilo pravidlo o zákazu přihráváním jiným směrem než dozadu.