Je součástí zápasů i dění mezi ním či po něm. Zveličuje vzpomínky jak ty pozitivní spojené s emocemi štěstí po výhře, tak i ty negativní, které ke sportu patří. Jedná se o fotografa. Na první pohled nenápadný, ale nepostradatelný člověk hokejového kolotoče. Práci sportovního fotografa nám přiblíží Markéta Křížová, ta má stále čerstvou zkušenost ze světového šampionátu v Rize a Tampere. Nejvíce ji však můžete zastihnout na českých stadionech. O tom všem se náš host druhého pokračování rubriky Hrdinové bez bruslí rozpovídal v následujícím rozhovoru.
Fotila si pro Třebíč, Jihlavu a Havlíčkův Brod, tam si tedy plnila roli klubové fotografky. Teď jsi fotografka oficiální stránky českého hokeje. Jaký je mezitím rozdíl?
Spojení s českým hokejem probíhalo jen po dobu mistrovství, zatímco na klubové úrovni spolupracuji už dlouhodobě. V plnění práce fotografa se to ale moc neliší. Před zápasem projdu soupisky týmů, dostanu občas i nějaké zadání, koho přesně vyfotit. Po třetinách posílám fotky do redakce, kde ze snímků vznikají grafiky nebo posty na sítě. Na MS jsem musela po každém českém gólu posílat pár snímků jako je radost střelce, fanoušků nebo zachycený puk v brance. Oproti tomu hokejové kluby potřebují během sezóny pokrýt marketingová plnění, což znamená focení reklamních ploch nebo dalších aktivit mimo dění na ledové ploše.
Největším rozdílem je tedy asi časová náročnost. Mistrovství probíhá nepřetržitě po dobu 17 dní, denně dva až tři zápasy, české ligy mají zpravidla domácí utkání jednou týdně.
Se kterým klubem se ti zatím spolupracovalo nejlépe?
Se všemi kluby jsem byla spokojená, ráda se vracím především na Vysočinu, do Havlíčkova Brodu, kde mě čeká vždy skvělé uvítání v podání ještě lepší redakce. Snažím se být nápomocná mnoha klubům, vyjít jim vstříc, a proto stejné jednání očekávám i od nich.
Pojďme k tvým začátkům v jednom rozhovoru si zmínila, že focení hokejového zápasu si dostala tuším k 15. narozeninám. Byl to dárek pro fotografku či fanynku hokeje nebo jsi obojí?
Je to tak, v té době byl dárek jednoznačně pro zapálenou fanynku. Chodila jsem na každý extraligový zápas jihlavské Dukly a byla jsem ráda součástí mnoha fanoušků, kteří zavítali na Horácký zimní stadion. Postupem času se takové to fanouškovské nadšení vytratilo a nahradila ho vděčnost a radost být klubu zase o něco blíže. Takže teď jsem fanynkou, pouze když nefotím a sleduju hokej z televizní obrazovky nebo z tribun.
Teďka máš za sebou čerstvou zkušenost s mistrovstvím světa. Nebyla to však tvá první účast. Jak se tohle seběhlo? Může za to právě hokej.cz?
Za obě účasti, v roce 2021 i teď v roce 2023, vděčím společnosti eSports, která pravidelně nominuje na mezinárodní sportovní akce redaktory a fotografy. O tom, že pojedu na letošní mistrovství, jsem věděla už od června minulého roku, takže jsem měla dost času se na takovou akci dostatečně připravit.
Je velký rozdíl fotit takto velkou akci jako je MS v porovnání například s českou nejvyšší soutěží?
Myslím si, že velký rozdíl to není, je to stále hokej jako hokej. Mnohdy mi přijde náročnější fotit zápas české extraligy než zápas na mistrovství. Všechno je jen o zvyku a nepodceněné přípravě. Jak už jsem zmiňovala na začátku, rutina mi zůstává stejná. Ale je dobré vědět, že na MS se musí fotograf na každou třetinu každého zápasu zapisovat na specifická fotomísta, kde musí zůstat stát/sedět celou třetinu a až po ní opustit místo a respektovat tento seznam po celý šampionát. Taky je těžké si uvědomit, že nejde mít nafocený každý souboj na ledě, a že takovou kapacitu jednoduše žádný člověk nemá. Rozdílná je i komunikace, ale neznalost angličtiny není překážkou a lze se vždycky nějak domluvit. Liší se i počet fotografů, jeden zápas na MS fotí klidně až 30 fotografů najednou, oproti extralize, kde jsem jich zažila nejvíce 8.
Z osobního pohledu musím zmínit zejména hodnocení fotek, protože s mezinárodním přesahem se mé snímky setkají s většími počty fanoušků a sledujících. V českých ligách tak slýchám na svou práci dost často chválu. Zatímco na mezinárodních akcích jsem se už setkala i s negativními komentáři. Jedná se ale vždy o konstruktivní kritiku, která mě může poslat kupředu a mohu se tak zlepšovat. Takže za každou kritiku nebo radu jsem vlastně radši než pouze za hezký komentář.
Kolik si letos odfotila zápasů na MS?
Všechny zápasy ze skupiny Riga v základní části, poté jsme na čtvrtfinále přejížděli do Tampere, kde jsem dofotila zbytek zápasů až po finále Kanada – Německo. Dohromady tedy 34 zápasů.
Který zápas celkově v tvé kariéře byl pro tebe zatím nejemotivnější?
Těch je určitě hodně. Nikdy nezapomenu na prvních pár zápasů za Duklu a za Havlíčkův Brod, kdy jsem fotila, jak už bylo dříve řečeno, spíše jako fanynka. V tu chvíli totiž nic jiného neexistovalo a já jsem byla jak ve snu. Z atmosféry, z toho, že jsem součástí, že můžu vůbec fotit. Pak mě napadají derby Jihlava – Třebíč, tam se nikdy emocemi nešetří. Na mistrovství zápasy České národní reprezentace samozřejmě.
Ale v hlavě mám jeden konkrétní, který si teď vybavuju z letošní sezóny, sedmý zápas juniorů mezi Třincem a Jihlavou. Kdo vyhrál, mířil do finále. Usmyslela jsem si pár dní před utkáním, že se hecnu a vyrazím sama do Třince nafotit si utkání a zase zpátky. Z plánu se stala nakonec realita a já jsem vyjela na nekonečnou cestu k polským hranicím. Zápas byl po celou dobu velmi vyrovnaný a nerozhodlo ani nastavené prodloužení. V nájezdech přálo štěstí více domácím Ocelářům. Tohle byl pro mě ten nejvíce emotivní zápas, který jsem v tu chvíli jako jediný fotograf mohla zaznamenat. I když jsem na fotkách měla slzy štěstí i smutku, oba týmy byly spokojené, že mají díky mě vzpomínku. Někdo by nad mládežnickými zápasy mávl rukou, pro mě je každý zápas neskutečný zážitek bez rozdílu na kategorii.
Zkusila si i jiný druh fotografie nebo se věnuješ pouze hokeji?
Ve sportovní fotografii se snažím zlepšovat, co to jde. Fotím příležitostně malou kopanou v Brně, teď jsem přijela z Mistrovství juniorů a juniorek v hokejbale v Liberci. Taky jsem se zúčastnila jako fotograf dvou Olympiád dětí a mládeže, kde si focení sportů vyzkouším nejvíce, protože každý den dokumentuji něco jiného. Vyzkoušela jsem si, jak se fotí judo, badminton, volejbal, basketbal, krasobruslení, šachy nebo snowboarding. Baví mě prozkoumávat i další sporty, protože je to jako kdybych fotila úplně poprvé. Mimo sportovní fotku jsem se nikdy dál nepouštěla. Zajímala by mě ale i noční krajinářská fotografie nebo makro snímky.
Je práce hokejového fotografa tvé vysněné povolání?
Práci fotografa se snažím brát jako koníček. Hlavní je pro mě stále studium, ráda bych se zaměřila na výzkum v oblasti buněčné biologie, kterou studuji prvním rokem na Masarykově Univerzitě v Brně. Chtěla bych u fotografie zůstat a vhodně zkombinovat tyto dva světy. Ale pořád nevím jak. Jednou si možná vyberu focení před vědeckou prací. Nebo naopak.
Co by si poradila lidem, kteří se chtějí prosadit v hokejovém prostředí jakožto fotograf?
Důležité je si uvědomit, že nejde dosáhnout zázraků za sezónu. Je skvělé začít fotit mládežnické zápasy, které jsou často opomíjené, ale i pro mě na focení lepší. Člověk si může vyzkoušet nastavení foťáku, chodit si po zimním stadionu většinou, kde se mu zlíbí, a navíc, pokud se snímky povedou, dostávat pochvaly od rodičů či příbuzných hokejistů, nebo samotných hráčů, kteří si fotky rádi dávají na sociální sítě. Myslím, že takový začátek fotografické hokejové kariéry je opravdu snový.
Další možností je fotit podobné sporty hokeji, například hokejbal, pozemní hokej nebo inline hokej. Tyto alternativy nemají tolik fanoušků jako lední hokej, a proto budou fotky o to chtěnější. A z vlastní zkušenosti jsem byla nadšená, jak moc je právě hokejbal super a jaká skvělá komunita ho obklopuje.
Také můžu zmínit nabídku hokejového fotografa pro Duklu Jihlava, která své zápasy bude hrát v Pelhřimově a Jindřichově Hradci, takže kdo by chtěl začít svou dráhu tam, není jednodušší možnost, než se ozvat redakci či vedení klubu.
Třeba se díky těmto pár radám s někým potkám na dalším MS nebo jiné hokejové akci.
Autor rozhovoru: Veru Mašátová