V našem dalším rozhovoru jsme vyzpovídali brankáře a českého reprezentanta Patrika Bartošáka, který obléká dres finských Pelicans. Kopřivnický rodák se rozvyprávěl o svých začátcích, o štaci ve Vítkovicích či o Miloši Říhovi. “Ať si myslel, co si myslí a ať s ním kdokoliv i nesouhlasil, vždycky jednal jako chlap,” říká hokejista, jenž byl draftován v roce 2013 Los Angeles.
První hokejové krůčky jste udělal v Kopřivnici a Vítkovicích. Jak vzpomínáte na Vaše začátky?
Vzpomínám na ně pozitivně. Zpětně když se dívám, co všechno to obnášelo, tak svého syna už nechci dávat na hokej. Musí se v tomhle rozhodnout sám. Začátky byly hezké, ale nechci, aby tím procházel i můj syn.
Vaše cesta poté vedla do kanadského Red Deeru. Jak jste se změnou prostředí vyrovnával?
Když jsem přijel, bylo to v pohodě. Rodina, u které jsem bydlel, byla skvělá. Nastupoval jsem tam v juniorské soutěži a cizincům tam přidělili rodinu, která se tam o vás stará. Byli skvělí v tom, že u nich jsem se cítil od prvního dne jako doma, nemusel jsem si na nic zvykat. Hodně mi ulehčili odloučení od lidí z Česka.
V sezoně 2014/15 jste získal s Manchester Monarchs Calder Cup. Jaké to bylo a byly tenkrát velké oslavy?
Samozřejmě. Když hrajete cokoliv, jakoukoliv ligu a vyhrajete, slaví se. V mé kariéře to byl jeden nejradostnější moment, protože vítězství, na kterém pracujete celý rok, je nejvíc. Spadne z vás veškerý stres a všechno, co se tam okolo dělo. Člověk se těšil i domů, ale zároveň se musel na to soustředit. Nakonec se to povedlo a jak to z vás spadne, můžete si říct, že už máte splněno. Pro mě to byl první a zatím jediný úspěch na týmové úrovni. Byly to nejšťastnější týdny v mé kariéře. Dali jsme do toho vše, vyhráli jsme a měli jsme nějakou dobu na to, se připravit na další sezonu.
O rok později jste už oblékal dres Vítkovic. Těšil jste se, že si můžete za ostravský celek znovu zahrát?
Byl jsem rád. Když jsem se vracel, měl jsem tam i jiné varianty, které mohly být reálné. Jedna z nich byla Liberec, nějaké týmy ve Finsku a na Slovensku. Říkal jsem si, že když už se vracím domů, tak se vrátím úplně domů, proto jsem se rozhodl pro Vítkovice. Samozřejmě jsem se na to těšil, protože jsem za ně čtyři roky hrával. Vrátil jsem se po pěti letech a šel jsem rovnou k A-týmu. Bylo to pro mě něco jiného, protože jsem tam doposud hrál za dorostence a juniory. Těšil jsem se, ale nebral jsem to určitě jako návrat do něčeho, co znám. Byl tam Jakub Petr s Pavlem Trnkou, které jsem znal, ale nikdy jsem neměl zkušenost hrát v hlavním týmu a hrát hokej na profesionální úrovni v Česku. Říkal jsem si, když mám tu možnost být doma, tak to uvítám.
V posledních sezonách jste byl nejlepším brankářem celé extraligy. Jak jste vnímal to, že se o Vás mluví jako o nejlepším?
Každého člověka to na jednu stranu těší, když o něm lidé takhle mluví a píše se o něm v takové souvislosti. Na druhou stranu, já osobně jsem se tím svazoval, protože v každém zápasu jsem chtěl přesvědčit, že to tak je. Znovu a znovu. Házel jsem si na sebe velký tlak. Poté to vyústilo v problémy, které jsem už psychicky nezvládal. Když se o mně takhle mluví, jsem rád, ale já se svou hlavou jsem to nezvládl. Chtěl jsem si nakládat víc a víc a nepovedlo se mi to.
Odměnou pro Vás bylo doposud poslední MS v Bratislavě. Jak hodnotíte celý hokejový svátek zpětně?
Super. Vždycky jsem jel někam na kemp, vrátil jsem se, nevzali mě a opakovalo se to. Jezdil jsem takhle tři roky a po dvou až třech týdnech mě poslali z národního týmu domů. Abych řekl pravdu, nevěřil jsem, že bych si takhle mohl ještě někdy zachytat. Myslím si, že původně ani nebylo v plánu, abych chytal. Měl jsem ale dobrou sezonu ve Vítkovicích a podařily se mi dva zápasy před MS. Vychytal jsem dvě nuly a myslím si, že trenérům to dost zamíchalo plány. V té chvíli museli nad mnou uvažovat. Pro mě to bylo potom všem takové zadostiučinění. I po návratu z Ameriky jsem už pochyboval, jestli budu ještě hrát. Byl jsem rád, že jsem dosáhl takového úspěchu. Lidé to berou tak, že dokud se nepřiveze medaile, úspěch to není. Pro mě osobně chytat na mistrovství světa je úspěch. Týmový úspěch tam také byl, hráli jsme výborně, bohužel na placku to nestačilo. Byl jsem šťastný, protože jsem si dokázal, že se můžu zvednout ze dna na vrchol a můžu si zachytat na takové akci. Rok předtím jsem dostal pozvánku na zimní hry a vzpomínám na všechno rád.
Během největší hokejové události roku jste si dokonce vyzkoušel i roli komentátora. Vidíte se u toho i za pár let?
Asi ne, nezvládl bych to. Na tu roli se necítím. Byla to legrace, když se na to dívám zpětně a užil jsem si to. Musím říct, že člověk potřebuje hodně znalostí, musí vědět vše o každém týmu a hráči, aby to vůbec zvládl. Obdivuji lidi, kteří to komentátorství dělají, protože mají toho hodně před sebou a musí znát hodně věcí, veškeré maličkosti a detaily, aby jejich slova nás provázela celým utkáním. Je to šílená kvanta dat a informací. Nedokážu si představit, že bych něco takového dělal.
Nedávno nás zasáhla smrt bývalého trenéra české reprezentace, Miloše Říhy. Jaké to bylo hrát pod jeho vedením?
Byl jiný než jakýkoliv jiný trenér. Celkově to bylo odlišné, než na co je člověk dneska zvyklý, protože v dnešní době politické korektnosti byl pan trenér upřímný a řekl vám, co si myslí. Mluvil jako chlap, když mu něco vadilo, řekl to jako chlap a bavil se s vámi jako s člověkem. Pan Říha byl svůj, ale přišlo mi, že vždy jednal na rovinu. Ať si myslel, co si myslí a ať s ním kdokoliv i nesouhlasil, vždycky jednal jako chlap. Když jsme spolu mluvili, nikdy mi to nepřišlo jako debata trenéra a hráče, spíš mi to přišlo jako chlap a chlap. Samozřejmě tam ta autorita byla z něho cítit, ale všechno řešil lidsky než jako trenér. Vzpomínám na něj jenom v dobrém. Je to jediný trenér, pod kterým jsem si zachytal na mistrovství světa. Nemůžu na něj říct jediné, nepěkné slovo.
V uplynulém ročníku jste oblékal dres švédského MODO a teď jste součástí finských Pelicans. Jaké vidíte rozdíly mezi švédským a finským hokejem?
Finský hokej se hodně soustředí na obranu stejně jako švédský hokej. Názor na švédský hokej mám takový, že je defenzivně výborný a tu defenzivní strukturu, kterou Švédové mají, je jedna z nejlepších na světě. Finové se spíše soustřeďují na hráčský rozvoj. Hlavně na to, aby si kluci dovolili třeba i kličku navíc a ukázali, co umí. Tady spíš dbají na rozvoj hráče, ve Švédsku se hraje strukturovaný hokej. Nevím, co z toho je lepší a co horší, ale v tomhle vidím rozdíl. Finská liga je mladší než švédská, nejvyšší soutěž není postupová ani sestupová. Platy tady nedosahují výšek švédských peněz. Neodehrál jsem zatím x sezon, abych o tom mohl takhle mluvit, ale tady dostávají hodně šancí odchovanci, které tým vychovává od mládeže a od šestnácti je staví do ligových klání.
V podcastu PUK PAK PIVO jste se svěřil s tím, že až skončíte, nebudete se dál věnovat hokeji. Proč už nechcete pokračovat i přesto, že patříte k nejlepším brankářům u nás a mohl byste své zkušenosti předávat mladší generaci?
Ze stejného důvodu, ze kterého doufám, nebude hrát můj syn hokej. Vidím politiku už i v hokeji. Samozřejmě ta politika tam je, byla a bude, ale přijde mi to horší. Nechci, aby to vyznělo, že si stěžuji, ale po svých zkušenostech s hokejem nechci pokračovat. Za každou maličkost jsem si vždycky nakládal a pokud bych v hokeji pokračoval, nakládal bych si dál. Kdybych trénoval, dělal cokoliv kolem hokeje a udělal něco špatně, vytvářel bych na sebe velký tlak. Četl bych si, co si lidé myslí a já už s tím nechci mít nic společného. Je to jeden z důvodů, proč jsem odešel do zahraničí. Po loňském průběhu v Třinci jsem měl nabídky z české extraligy i první ligy a dostal jsem výborné nabídky, nad kterými jsem uvažoval. Pro mě ale bylo nejlepší se uklidit a jít někam, kde budu mít klid. V hokeji jsem klid nenašel, pořád se stresuji a sedím rozklepaný, ale to jsem já. Vím, že se nezměním a vím, že se budu takhle stresovat dál. Chci už dělat něco, co mě baví jako hokej, ale zároveň něco, co mě už nestresuje.
Několik dní bydlíte s rodinou v Lahti. Líbí se Vám tady a celkově v zemi tisíců jezer?
Lahti není velké ani malé město, má asi 130 000 obyvatel, je tady nádherná příroda. Celé město je obklopené jezery, kde můžete zajít s rodinou nebo se podívat na přístavy. Kolem nich je spousta různých kaváren. Jsou tady nádherné lesy. Celkově v okruhu 50 km okolo Lahti tady najdete vše. Když si chcete zajít do přírody, máte hodně možností. Když chcete někam mezi lidi, můžete. Nikomu tady nic nepřikazují ani nezakazují. Lidé jsou zodpovědní sami od sebe. Zatím se nám tady hodně líbí a lidé jsou přátelští. Popravdě jsem měl trochu strach, jací Finové budou, protože komunikoval jsem s hráči, kteří ve Finsku hráli a říkali mi, že jsou sví, ale nejsou špatní. Během té doby, co jsme zde, byli na nás lidé milí a hodně se nám tu líbí. Kdyby se mi dařilo, protože sezona je teprve na začátku a měl by klub o mě zájem, neváhal bych podepsat.
V čem si konkrétně myslíte, že je problém v naší mládeži?
Já si nemyslím, že je problém v naší mládeži. Nikdy bych to neřekl, protože pokud počty hokejistů ve Finsku a Švédsku srovnám s počty v Česku, není to ohromný rozdíl a je to skoro stejné. Nejsem expert ani trenér, spíš si myslím, že mládež není vedena tak, jak by měla. Od dorostu, po žáky či juniory nemají hráči správné vedení. Když nejsou správně vedeni, nedostanou se dál. Srovnám to třeba s Finskem, tady mladí hráči dostávají hodně příležitostí a nemají strach udělat chybu. V Česku se tohle děje málo. Jsou tam nějaké výjimky, máme šikovné kluky, kteří už hrají nebo hráli v nejvyšší soutěži, byli i draftováni. Ve Finsku se nemusí tak moc dbát na výsledek, když je soutěž nesestupová. V Česku je to sestupové a taková tam je hra. Tímhle se tam hráči zabíjí, protože nikdo nechce riskovat, že by mladí udělali ve finální části chybu. Neříkám, jestli je to dobré nebo špatné, protože to nevím, ale tohle je podle mě problém. Nedostávají příležitost a tím se nedokáží vyvinout tak jako hráči v jiných zemích.